Po roční pauze, kdy do Norska nesměli zahraniční turisté, jsme konečně mohli s Jirkou Bendou uspořádat odloženou fotoexpedici Lofoty.
Odlétali jsme z Prahy 10. 9. na celých 10 dní. Trochu jsme se báli přestupu v Oslu, protože jsme měli zprávy o dlouhých frontách kvůli covid kontrolám. Obavy se naštěstí vůbec nenaplnily. Byl pátek odpoledne a vojáci pověření kontrolami už asi netrpělivě čekali na konec směny.
Lofoty nás přivítaly barvami podzimu a jasnou oblohou. Už za jízdy z Narviku jsme mohli pozorovat silnou polární září, a tak ihned po vybalení stativů šli ještě někteří z nás fotit auroru borealis. A bylo jedno, že už byla půlnoc. Těm, kteří ji viděli poprvé v životě, se tak splnil sen.
Druhý den odpoledne jsme si dali menší hike do národního parku Lofotodden, konkrétně na známou arktickou pláž Kvalvika. Toto místo bylo konkrétně pro mě jeden z největších foto zážitků. Nikdy jsem podobné místo neviděl. Do moře teklo několik potoků, z okolních hor se valily vodopády a mrazivý vzduch ve stínu dával tušit, že za polárním kruhem bude každou chvíli dlouhá zima.
Třetí den má být prý odpočinkový, takže jsme ho po úpravách fotek pojali více procházkově po rybářské osadě Nusfjord a hledáním hub k obědu. Norové houby nesbírají, takže stačila asi minuta a byl plný imaginární košík.
Odpoledne začalo pršet a po horách se valily mraky. Vyrazili jsme na pláž Haukland a Uttaiklev fotit dlouhočasovky. Co se nestalo – asi na 5 minut se obzor zbarvil do teplých tónů západu Slunce, ale na nějaké ostré světlo a duhy to nestačilo.
Chtěli jsme si vyfotit i nějakou scenérii shora, a tak na další den byl naplánován výstup na horu Offersøykammen, na kterou jsme se dívali z terasy. Stejně jako třeba na Tenerife, i zde čistý vzduch a zakrslé stromy dost zkreslují vjem. Zespodu to vypadalo na půl hodinky cesty, ale nakonec jsme to šli 50 minut. Nebylo to náročné, ale psychicky jsem byl naladěn na menší kopec.
5. den byl program opravdu nabitý. Ráno jsme fotili první paprsky na vysokých skalních stěnách u jezera Storvatnet, kde jsem při jednom ledabylém přeletu narazil s dronem do větví a musel ho tak jít hledat. Všichni už čekali a divili se, proč jsem celý mokrý a od bláta. Naštestí dron potřeboval jen otřít a zkontrolovat a byl připraven na odpolední šichtu na samém konci Lofot u vesnice Å. Lofoty sice ještě pokračují dalšími ostrovy, ale na ně už se dostanete jen lodí. Pandemie udělala své a v této turistické atrakci jsme byli sami. Ostatně po celou dobu kurzu jsme občas potkali jen místní nebo Němce.
Po cestě z Å nešlo nezastavit u vodopádu nad vesnicí Sorvagen, ale pak už jsme pospíchali se navečeřet a rychle na pláž fotit polární záři. Ta přichystala krásné divadlo a všichni fotografovali, co jim paměťové karty stačily. Polární záře a šumění moře vytvořily opravdu nezapomenutelnou atmosféru. Narušil jí jen jeden známý fotograf. Ten si musí na hvězdy na všech fotkách svítit naplno čelovkou do oblohy. Asi mu moc nedochází, že tím ruší nejen sebe, ale i ostatní fotografy. Spolu s Richard Horák jsme mu to rychle přes celou pláž Vík vzkázali a byl klid.
Dopoledne všichni usoudili, že jsme přeci u moře, takže se musíme vykoupat. Po teplém obědě tak někteří z nás do moře na chvíli opravdu vlezli. Byla to bomba!
Snažíme se vždy najít na fotokurzech nějaká nová místa a vyvážit tak trochu ty profláklá. Fotoexpedice Lofoty byla tak půl napůl. Tudíž ani jeden z mnoha instadomečků nechyběl. Jasná obloha nás alespoň navnadila a trochu donutila přesunout se na místo nočního focení. Když na fotokurzech povídám o přípravě a hledání kompozic na noční fotografii, vždy zdůrazňuji, že za tmy se kompozice hledá velmi těžko. Hned dodávám, že krajina vypadá ve dne jinak než za tmy. Toto základní pravidlo se mi tentokrát vymstilo. Skvělý pohled skrz pokroucenou břízu v noci úplně přehlušily osvětlené domy na krajích fotky.
Aurora se pořád vlnila nad fjordem na jednom místě, ale pak přišla doslova zelená exploze. Celé to trvalo asi minutu a shodli jsme se, že bylo lepší se jen tak kochat než fotit.
Další den byla na obloze klasická deka. Vyrazili jsme proto fotit městečko Henningsvær známé díky fotbalovému hřišti uprostřed ničeho. Nebyli bychom to my, abychom si zas nezkusili vylézt nějaký okolní kopec. Výhled z něj byl parádní, akorát za šera se dolů nešlo nejlíp.
Předposlední den zvonil budík už ve 3 ráno. To abychom byli včas na východ Slunce na nejznámější vyhlídce Lofot – Reinebringen. Jak jsme měli velké štěstí celou fotoexpedici na počasí a auroru, tak toto ráno nám nepřálo, protože vyhlídku den předtím zavřeli kvůli rekonstrukci. Rychle jsme změnili plány a vsadili na klasiku v podobě pohledu na vesničku Reine a Hamnøy. Říkám si: „Tady budou teda davy“. Naopak, opět jen pár Němců, kteří se po konci zlaté hodinky vypařili. Zažil jsem Reine před covidem a větší kontrast byste těžko hledali.
Poslední den jsme si vyšlápli na místo, které nikdo neznal a všichni z něj byly nadšení. Dokonce nám i chvíli zasvítilo a po západu se zbarvily mraky. Prostě jak skvěle fotoexpedice Lofoty začala, tak i skončila. Letadlo nám z Narviku letělo v půl sedmé ráno, a proto už jsme na polární záři nečekali. Čekala nás totiž dlouhá cesta na letiště.
Závěrem bychom chtěli všem moc poděkovat za účast. Už na displejích fotoaparátů všech kurzistů a během úprav bylo jasné, že si všichni odvezou super fotky. Podzimní fotoexpedice Lofoty dopadla skvěle, i když kvůli situaci ve světě jsme zase do poslední chvíle nevěděli, jestli se vůbec uskuteční. Díky!
Nezapomeňte si prohlédnout další fotky polární záře v galerii Noc a denní fotky v galerii Evropa